Říká se že, že pravdu vždy říkají jen opilí lidé nebo děti. V tomto případě se jedná o malou holčičku, která řekla neznámému muži, co si zrovna myslela.
Někteří lidí se k seniorům nechovají hezky. Myslí si, že jelikož už jsou staří, tak už to prakticky nejsou živí lidé s vizemi a plány do budoucna. To je ale veliký omyl. Přestože jsou lidé v důchodu, mají šanci na nová přátelství a lásky stejně jako kdokoli jiný. Mnoho seniorů právě tuto společnost a porozumění velmi potřebují, když si jejich potomci již založili vlastní rodiny a na své staroušky už nemají tolik času. Proto je příběh čtyřleté dívky tak vzácný.
Maminka Tara Wood vychovává 7 dětí. Jedním z nich je i čtyřletá Norah, která se svou matkou vyrazila na nákup do obchodu, kde se jim stal zajímavý zážitek. Ten měla Tara potřebu sdílet na internetu s celým světem.
Dívčino přiznání
Jednoho dne matka dcerku vyzvedla ze školky, zrovna projížděli parkovištěm, když dívka maminku upozornila na staršího člověka procházejícího před nimi. Řekla, aby byla opatrná, protože jde pán pomalým tempem. Poté dodala: ‚‚Miluji staré lidi, protože chodí pomalu jako já a mají hebkou pokožku jako já. Zbývá jim už málo času na tomto světě, takže je chci milovat z celé srdce, než zemřou.‘‘
Žena byla zaražená, s čím se jí dcera právě svěřila, ale byla moc ráda, že má dítě srdce na pravém místě. Taře se myšlenka její dcery tak líbila, že jakmile dojeli domů, sdílela to jako status na Facebooku. Okamžitě jí naskakovaly krásné komentáře. Další den měla Norah narozeniny, a tehdy žena zjistila, jak vážně její malá dcerka myslela to, co řekla.
Setkání v obchodě
Narozeninový den se cestou ze školky zastavili nakoupit v obchodě. Norah chtěla svým sourozencům koupit koláčky, na kterých si po večeři pochutnají, když má ty narozeniny. Matka dceru v její den přeci nemohla odmítnout. Když se Tara zastavila u regálu, aby vybrala ještě nějaké potraviny, vyrušil ji z přemýšlení hlas její dcery, která stála na vozíku a volala na poblíž stojícího muže: ‚‚Ahoj starče, dneska mám narozeniny.‘‘
Žena se málem hanbou propadla, když spatřila kamennou a vrásčitou tvář muže. Ten se zastavil, otočil se a jeho výraz se najednou změnil do milého úsměvu. ‚‚Dobrý den, mladá dámo. Kolik je ti už let?‘‘, zeptal se pán malé holčičky. Tara byla ráda, že se muž neurazil, naopak byl velmi šťastný a chvíli si s Norah povídal. Dokonce jí i popřál vše nejlepší k narozeninám.
Fotografie na památku
Norah poprosila seniora, zda by se s ní mohl vyfotit v den jejich narozenin. Byl tak potěšen, že samozřejmě souhlasil. Malá dívka si prohlížela jeho vrásčité ruce, pak mu poděkovala a na rozloučenou ho objala. ‚‚Děkuji, tak krásný den jsem už dlouhou dobu nezažil. Udělala jsi mi opravdu velkou radost, mladá dámo.‘‘, řekl se slzami v očích Dan, jak se jim později představil. Vyměnili si také telefonní čísla.
Dozvěděli se, že Dan je vdovec a žije sám ve velkém domě. Od doby jejich prvního setkání už uteklo spoustu dní, ale oni se stále vídají. I když je mezi nimi rozdíl 70 let, velice si spolu rozumí. Navštěvují se každý týden, protože Norah nechce, aby byl její kamarád Dan osamělý. Jak sám řekl, ona ho vyléčila ze smutku a samoty.
Taru tento příběh nepřestává dojímat k slzám. Nemůže věřit tomu, že je její dcera tak citlivá a skvělá. Norah nikdy nevynechá setkání s Danem. I kdyby se měli vidět jen 15 min, nebo se jen obejmout, je to pro ní velmi důležité. Při jedné návštěvě ji senior uřezal na své zahrádce růži, kterou má od té doby dívka stále schovanou. Je neuvěřitelné, jak některá setkání dokáží změnit životy k lepšímu.
