Každý má právo znát své rodiče. Tento muž na to musel čekat celý svůj dospělý život, nakonec přeci jen svou biologickou matku poznal.
Stephen Strawn se o tom, že je adoptovaný, dozvěděl, když měl deset let. Nijak zvlášť po své biologické matce nepátral, své adoptivní rodiče totiž miloval. Chovali se k němu vždy tak, jako by byl jejich vlastní. Stephen byl od jeho dvou měsíců v ústavu, kam ho dala anonymně jeho matka společně se všemi možnými papíry. Ve třech měsících byl adoptován manželi Strawnovými, kteří sami mít dítě nemohli. Stephena brali jako zázrak, snažili se mu dát co možná nejnormálnější život, a to se jim povedlo, nechtěl znát své rodiče.
Pátrání bylo velmi pracné
Když mu bylo asi dvacet let, tak chtěl znát svůj původ. V té době se snažil najít svou biologickou matku, ale marně. Problém totiž tkvěl v tom, že jeho adopční papíry byly zničeny při velké povodni. V té době hledal již asi tři roky a chtěl to vzdát. O pár let později se oženil a jeho manželka zjistila, že se v Pensylvánii, v adopční radě, změnila pravidla. Tudíž měl jedinečnou příležitost požádat o svůj rodný list. Na něm se skutečně vyskytlo jméno jeho matky, Stacey Faix. Stephen si ji našel na Facebooku a po sebrání veškeré odvahy ji napsal.
Zeptal se ji, zda-li nedala v roce 1982 malé dítě k adopci. To se nakonec ukázalo jako pravda, na což jí odpověděl: „Myslím, že jste má matka.“ Psali si spolu několik dlouhých měsíců. Stacey mu řekla všechno, její příběh i příběh Stephenova biologického otce, jak se narodil a proč byl dán k adopci. Stacey totiž neměla dost peněz, ačkoliv pracovala dlouhé dny i noci a její rodiče se jí snažili pomoc, stále to bylo málo. Nebylo to pro ni lehké, nechat tak malé dítě samotné. Sama pak už nikdy žádné neměla, protože si nechtěla tím vším projít znovu.
Dojemné přivítání
Bydleli od sebe příliš daleko na to, aby se mohli vidět. To by ovšem nebyl Stephen, aby nezjistil, že je jeho matka členkou sdružení Team Red, White and Blue (RWB), neboli sdružení podporující válečné veterány ve Spojených státech. On sám byl veterán válečného letectva i členem. Asociace o pár týdnů později pořádala charitativní maraton, na který byla Stacey pozvána. Stephen, když to zjistil neváhal, a rychle si sehnal letenky a odjel se maratonu taktéž zúčastnit. Když dorazil na místo, uviděl svou matku a poslal jí dopis.
V dopise stálo: „Je to 13 075 dní, co jsi mě naposledy viděla. Nechci, aby uběhl další den.“ Stephen, před tím, jak nastoupil na start, za ní běžel jako o závod. Stacey už měla slzy v očích a s otevřenou náručí čekala na syna, kterého byla připravena obejmout. Celý okamžik je zachycen na kameře. Po dlouhém a láskyplném objetí byl odstartován závod a její syn vyběhl. Ona o celé pozorovala se slzami v očích a čekala na něj v cíli. Tam se objali a přivítali znovu.
