Klinická smrt je pro lidi častým uvědoměním, co to je vlastně být naživu. Své o tom ví i tento muž, který si jí prošel, a nikomu jinému by ji nepřál.
Australan Alistair Blake žil vždy velmi hektický a pracovní život. Od osmi od rána do čtyř do odpoledne byl vždy v práci, každý týden od pondělí do pátku. Po pracovní době si chodil buď zaběhat, nebo zašel do posilovny. O víkendech obvykle chodil po horách, jezdil na motorkách nebo dělal jiné fyzicky náročné sporty. Na svůj věk byl velmi aktivní a mnozí jeho vrstevníci mu mohli závidět jeho kondici, ale jeho náročný život si vybral svou daň na jeho zdraví. Začal mít akutní problémy se srdcem a musel se začít léčit.
Hektický způsob života
Ubral na tempu, pracoval pouze čtyři dny v týdnu, dlouhé túry a procházky po horách vyměnil za procházky v parcích a po pamětihodnostech. Navíc začal trávit více času se svou rodinou, která to velmi ocenila. Stále měl nutkání všechno stíhat a všechno dělat, ale doktoři ho donutili zklidnit se, dát si pauzu a užívat si života. Alaistairovi to ovšem nedalo a ke svému běžnému životu se vrátil, a ještě ve větší míře než předtím. Snažil se dohnat vše, co zameškal. Jeho manželka nebyla z jeho rozhodnutí vůbec nadšená, ale nemohla nic dělat.
Po návratu z jednoho z jeho oblíbených výšlapů ho bolelo na hrudi. Nevěnoval tomu velkou pozornost, jakmile ovšem přijel domů, tak jeho manželka ihned poznala, že je na něm něco zvláštního. Po pár minutách jí všechno pověděl a ona bez váhání zavolala záchrannou službu. Ta sice přijela, to už byl ovšem muž v neskutečných bolestech a po pár minutách zkolaboval, měl srdeční zástavu. Záchranáři začali s resuscitací, ta ale trvala nejen celý převoz, nýbrž i pár minut v nemocnici. Po devadesáti minutách ho přivedli zpátky k životu.
Stav klinické smrti
Alaistair nevěděl, kde je. „Byl jsem ve stavu klinické smrti zhruba hodinu a půl. Jediné, co si pamatuji je to, že jsem se vrátil z hor a usnul jsem, a najednou jsem zde v nemocnici,“ říká Blake. On sám popisuje to, co viděl, jako jednu z nejděsivějších událostí v jeho životě. „Ačkoli mozek zablokoval prakticky všechny vzpomínky, tak co si skutečně pamatuji je neskutečná prázdnota a nicota. Nic jiného jsem jinak neviděl,“ dodává. Tato příšerná zkušenost ho ale konečně donutila zpomalit a začít odpočívat. To ocenila hlavně jeho rodina, která na něj je velmi hrdá.
