Ačkoliv osud byl k tomuto muži nepřející, on se rozhodl, že bude žít za každou cenu. I přes obrovské postižení dokázal věci, o kterých mnozí celý svůj život jen sní.
Doslova vzhůru nohama se život obrátil Paulovi Alexandrovi, když mu bylo 6 let. V roce 1952 onemocněl dětskou mozkovou obrnou, která propukla v epidemii napříč celými Spojenými státy. Během následujících dní se Paul přestal hýbat a nemohl se sám nadechnout. Maminka ho odvezla do nemocnice, kde podstoupil sérii vyšetření. Ty však vůbec nedopadly příznivě. Prognózy lékařů zněly, že chlapec v následujících měsících zcela jistě zemře.
Probudil se v železném tunelu
Poté si ho všiml jiný lékař a vzal ho na operační sál, kde Paul podstoupil tracheotomii, zákrok, při kterém je do průdušnice vyřezán otvor a je zajištěno dýchání. Tento statečný lékař pravděpodobně Paulovi zachránil život. Během zákroku mu byly nasazeny tzv. železné plíce. Jedná se o tunelový přístroj, který funguje jako obrovský ventilátor a pacientovi tak umožňuje dýchat.
A od té chvíle se staly železné plíce neoddělitelnou součástí Paulova života. Pro mnoho jiných lidí by v tento moment život skončil, nikoliv však pro Paula. „Nechtěl jsem zemřít. Proto jsem se rozhodl bojovat. Nikdy jsem se nevzdal a nehodlal jsem s tím ani začít,“ vypráví Paul. I když život v železném tunelu byl pro něj nesmírně obtížný, Paul překonal sám sebe a rozhodl se, že nedovolí, aby nad ním nemoc vyhrála, ale naopak – on vyhraje nad ní.
Železné plíce, zlaté srdce
„Chtěl jsem dokázat věci, o kterých mi říkali, že je nedokážu, a splnit si sny, o kterých jsem snil,“ říká Paul. S naprostou samozřejmostí v hlase sděluje, že jeho den je stejný jako den jakéhokoliv jiného člověka, jen potřebuje s určitými činnostmi pomoci. Spoustu činností navíc vykonává sám pomocí speciální hůlky v ústech. Díky ní může například psát, malovat, otáčet stránky knihy, psát na počítači.
Paul se také postupem času naučil dýchat mimo železné plíce. Zvládl velmi náročnou techniku, které se říká žabí dýchání. Cvičil tak, že zachycoval vzduch v krku a posiloval krční svaly, kterými dokázal vzduch vtlačit do plic. Z počátku to dokázal jen pár sekund. Později pár minut. Z desítek minut se staly hodiny. Ačkoliv to pro něj bylo nesmírně těžké, postupně dokázal mimo železné plíce pobývat venku i několik hodin.
Nic ho nezastaví
Díky své neuvěřitelné houževnatosti, odhodlanosti a cílevědomosti se mu podařilo vystudovat vysokou školu v oboru práva. Na tu ho zprvu nechtěli přijmout. Musel splnit dvě podmínky – nechat se očkovat proti dětské obrně a mít pečovatele, který mu bude pomáhat. „Vždycky jsem chtěl být právníkem. A byl jsem taky zatraceně dobrý,“ říká s úsměvem.
Paul skutečně dokázal, že ho nemoc v životě nezastavila a udělal vše pro to, aby si mohl splnit své sny. Před pár lety zažil ale i těžké období, protože mu železné plíce selhaly a bylo velmi těžké najít mechanika, který by ještě dokázal tento stroj opravit. Nakonec sehnali strojního inženýra, který to dokázal. Paulův život tak byl již podruhé zachráněn.
Obrovská síla vůle
O svém životním příběhu napsal osobně autobiografii „Tři minuty pro psa: Můj život v železných plicích.“ „Udělal jsem to pro to, abych inspiroval tisíce jiných lidí. „Můj příběh je příkladem toho, že vaše minulost nebo dokonce vaše postižení nemusí určovat vaši budoucnost. Nezáleží na tom, odkud pocházíte, jaká je vaše minulost nebo jakým výzvám musíte čelit. Můžete skutečně dokázat cokoli. Stačí se jen odhodlat a tvrdě na tom pracovat.“ Paul je dnes jedním z posledních lidí na celém světě, kterého drží při životě železné plíce. Žije v nich již 65 let.
Video s Paulovým životním příběhem můžete sledovat zde.
