Ačkoliv se slečna narodila jako zdravá holčička, svět se s ní nemazal. Na nějakou dobu upadla do kómatu a následně ochrnula.
Victoria Arlen byla normální jedenáctiletá holčička, která ráda sportovala. Společně se svými bratry hrávala fotbal, basketball, prakticky žádný sport jí nebyl cizí. Milovala jej a celá její rodina jí byla oporou, bratři obzvlášť. Pocházela z trojčat, jako jediná dívka, a dále měla ještě jednoho staršího. Po oslavě 11. narozenin ale začala být až moc nemocná. Všechny příznaky ukazovaly na chřipku, proto jí lékaři předepsal léky na doma. Ale postupem času, potom co se to zhoršilo, jí rodiče převezli do nemocnice, kde ji čekalo mnohonásobně více vyšetření než doposud.
Stal se zázrak
Zjistilo se, že má zánět mozku a míchy. Nikdo nevěděl, co by se mělo dělat, měli příliš málo času. Ale nemoc ji dostala, Victoria upadla do bezvědomí a následně do kómatu. Byla uvězněna ve svém vlastním těle více jak čtyři roky. Byla krmena sondou a kontrolována přístroji, pravidelně se v místnosti větralo a následně zatápělo. Její rodina a nejbližší byli vždy poblíž a občas zůstali i přes noc, aby pověděli Victorii pár hezkých slov. Její bratři jí pravidelně četli své deníčky, aby věděla, co se děje u nich doma. Po dlouhých čtyřech letech se ale stal zázrak.
Ačkoliv byla v tzv. vegetativním stavu, byla schopna kroutit očima, ačkoli zavřenýma. Čím více si s ní lidé povídali, tím více se i ona sama vracela zpět. Jednoho dne se z kómatu skutečně probudila. Pro všechny to byl hrozný šok, nikdo takovýto zázrak nepředpokládal. Ačkoliv ze sebe nevydala ani hlásku a její pohyby byly velmi minimalistické, i to byl pokrok. Její maminka s radostí vzpomíná na den, kdy na ni mrkla: „Pokud mě slyšíš, můžeš mrkat, můžeš mrknout i vícekrát,“ řekla. „Mrkala jako blázen.“ Byla schopna i sedět, bohužel ne chodit, ochrnula.
Vykopla dveře
Každý lékař jí řekl to samé: „Na sezení na vozíku si musíte zvyknout.“ Optimismus je víra, která vede k dosažení cíle. Nic se nedá dělat bez naděje a klidu. Victoria se ale nechtěla nijak vzdát, a proto začala opět sportovat, ale jen tak, jak jí to její zdravotní stav dovolil. Dva roky od probuzení z kómatu mohla díky své píli a odhodlaní zkusit kvalifikaci na paralympiádu. Na tu hodně dřela a opět její celá rodina stála za ní. Vyhrála tři stříbrné medaile a na vrh jednu zlatou. Ale stále se necítila dostatečně spokojená s tím, co dělá, chtěla posunout své hranice možností.
Svou popularitu a slávu se snažila využít při všech možných příležitostech. Nejdůležitější byl její projekt Walk. Tuto nadaci založily společně s maminkou. Snaží se pomoct rodinám s ochrnutými dětmi, či dětmi, které jsou v kómatu a nemají mnoho peněz. Navíc jak sama prohlásila: „Nevěřte lidem více, než je nutné.“ Každý lékař jí tvrdil, že už niky nebude stát a chodit. Po deseti letech se sama postavila a ušla několik desítek kilometrů. Zkrátka jednoduše, zavřou-li se vám dveře před nosem, musíte je okamžitě vykopnout.
